Poděkování Aleši Lamrovi

K nečekané a smutné zprávě o odchodu našeho nejpřednějšího výtvarníka Aleše Lamra lze jen připojit poděkování za možnost sdílet jeho nadání a imaginaci z největší možné – kamarádské – blízkosti, a to už od přelomu 60. a 70. let minulého století, a také dík za velkorysost a vstřícnost.
V případě prehistorie nakladatelství Pražská scéna – čtrnáctideníku Scéna osmdesátých let – tomu tak bylo u občasných barevně hýřivých akvarelových prospektů pro záhlaví těchto novin; docela nedávno pak u vizuálně sugestivních obálek hned dvou knih Pražské scény: antologie Scéna 1980–1989 a souboru komentovaných dokumentů Tichý, Zrzavý, Lhoták, Born a František Dvořák, k nedožité stovce kunsthistorika a s jeho portrétem na titulu, reprodukovaným obrazem právě Aleše Lamra (z roku 1980 k tehdejším šedesátinám prof. F. Dvořáka, s explozívní tematizací jeho profesního zájmu o dílo jmenovaných moderních klasiků českého výtvarného umění). Aleši, díky!