Jana Machalická, LIDOVÉ NOVINY

Jde jen zdánlivě o pouhou sbírku kritik a esejů publikovaných v průběhu posledních let. Tvoří skutečný celek, jenž prohlubuje pohled na postmoderní divadlo zdůrazněním jeho obsahu, smyslu a etiky… Autor – jako patrně první – objevuje, že černá tůň současného divadla není jen zobrazením křečovitého šklebu tance smrti, neboť je v něm možné zahlédnout i nebe.

Roman Sikora – Libor Vodička, LITERÁRNÍ NOVINY

S Hořínkem na cestě vzhůru z dnešního postmoderního zmatku
(z doslovu PhDr. Jana Czecha)
Zdeněk Hořínek věnuje svou novou knihu – s využitím své mnohaleté teatrologické a kritické praxe a soustavnému bádání v dané oblasti – duchovní dimenzi divadla. Na první pohled jde o docela samozřejmou věc, protože – jak známo – veškerá lidská pravdivá a hodnotná činnost má duchovní rozměr a nemá-li, vyvolává podezření nejrůznějšího druhu. Ale přístup Zdeňka Hořínka není ani zdaleka „samozřejmý“, jak zjišťujeme při četbě jeho knihy. Vyhnul se přinejmenším dvěma pokušením, která toto výsostné téma přináší. O jaká nebezpečí jde? Jednak by se badatel v této oblasti mohl soustředit na explicitně náboženská témata jako jsou např. biblické příběhy, dějiny církve, hagiografické náměty, dějinné zkratky s duchovním ponaučením či zúžená morální dilemata a vydával takto okleštěné a tematicky redukované dějiny divadla za jejich duchovní dimenzi nebo by zaměnil duchovní rozměr za náboženskost v tom nejširším slova smyslu, včetně sakrálních, esoterických, transpersonálních či parapsychologických prvků běžné lidské zkušenosti a namixoval by indiferentní substanci všeho bez chuti a zápachu, která by rozhodně nezodpovídala otázku, proč vůbec taková kniha vznikla. Náboženskost v tomto významu můžeme najít skutečně ve všem: od absurdního dramatu, dadaistických či surrealistických hříček, Robbe Grilletových „procházkových“ deskripcí až po cool projevy zhnusení nad životem. Náboženskost – podle některých – je koneckonců ve všem, co pojednává o životě a člověku. A možná i o přírodě, věcech, skutečnostech…
    Dlužno říct, že Hořínkova kniha se těmto pokušením úspěšně a jednoznačně vyhnula. Jednak si Zdeněk Hořínek předem a jasně vymezil obsah pojmu „duchovní dimenze“ a sleduje jej s poctivou badatelskou úporností, která bezpečně odolává všem módním vlnám a jejich chtěným i nechtěným derivátům, na základě hlubokého osobního přesvědčení, jednak je jeho téma výslednicí celoživotní kontinuity individuální vědecké morálky. Vědecký život autora knihy se naštěstí vyvíjel v pravdivé postupnosti, nikoliv „skokově“ jako u některých bouřlivých vrstevníků, a má svou duchovní logiku. Proto se Zdeněk Hořínek při svém hledání Boha v divadle a dramatu (a o co jiného v duchovní dimenzi jde?) úspěšně vyvaroval pokušení zdivočelých revolucionářů, upadajících v padesátých letech do náboženských extází, vzývajících exaltovaně diktaturu proletariátu, reformistů šedesátých let, pokoušejících se najít chybějící transcendentální jádro své – ve skutečnosti dogmatické marxistické – víry v mladém Marxovi, Freudovi, Kafkovi či Beckettovi, normalizátorů, budujících své svatyně v konzumu, bezmyšlenkovém hmotařství a duchovní krátkozrakosti či gorbačovovských opravářů neopravitelného a rovněž se nezačal spolu s „klausovci“ klanět a modlit „skrytému působení trhu“, který svou neviditelností možná duchovní dimenzi omylem poněkud připomínal.
    Možná někdo v tomto okamžiku namítne, že předchozí řádky duchovní dimenzi divadla vymezily spíše negativně; čeho se autor vyvaroval, jakým nebezpečím se vyhnul, jaké zatěžující předsudky nemá. Ale otázka, co se vlastně duchovní dimenzí míní, pokud nemá jít jen o torzovitý přehled náboženských témat či o nicneříkající „náboženskou“ substanci, zůstává tak trochu ležet stranou. Nikoliv. Tu zodpovídá kniha. Z mnoha stran a ze všech možných hledisek. V každém případě si naplno uvědomíme, že duchovní rozměr divadla je – většinou implicitní – deklarace centrální skutečnosti, která přesahuje všechny konkrétní danosti divadelního představení, to znamená, není ztotožnitelná s žádným profánním faktem předváděného příběhu, ale přesto existuje, dá se v ní věřit, vkládat do ní naděje, aniž by za všech okolností mohla zklamat. Mohli bychom v tomto okamžiku hovořit o naději, lásce, důvěře či smyslu, které se v divadelních představeních nenápadně vynořují jako obrysy fotografie v procesu vyvolávání, ale zdůrazněme, že jeden rys duchovní dimenze divadla přece – pokud se nemýlím – má u Zdeňka Hořínka prioritu. Tím je hledisko věčnosti, o které je obohacen každý moment představení, má-li mít divadelní umělecký proces duchovní dimenzi. To, co tedy dovoluje vůbec o duchovním rozměru divadla hovořit, je ohled tak říkajíc sub specie aeternitatis. (Opakem je krátkozrakost.) A právě tento rys, toto uvážení, tento ohled je to, čím a prostřednictvím čeho se každá skutečnost může stát věčnou. Tento smysl je orientace všech věcí, událostí, činů, životů a dějinných zvratů na budoucí svět, jehož se stanou součástí a z něhož čerpají své opodstatnění. Hlavní úlohou tvůrců divadla je pak zdůraznit význam věčnosti, který tkví právě v tom, že ji není třeba hledat kdesi v dálce, na zamlženém horizontu, ale že je třeba si uvědomit, že každá skutečnost tohoto světa nese její znamení. Nikoliv ale jako škeble perlu či kámen zlatou žílu, ale jako stařec moudrost či žena mateřství.
    Myslím, že právě o tom kniha Zdeňka Hořínka je. Ne náhodou se zevrubně věnuje i Františkovi z Assisi, Ignácovi z Loyoly, Terezii z Lisieux, pašijovým příběhům a dalším podobným tématům. Ale ne proto, že by tato témata byla jednou a jedinou z vertikálních linií divadla, jak říká autor, ale možná proto, že právě v nich sedimentovaly proudy, jdoucí historickým prostorem divadla a jeho nepřerušeném a energickém nároku na hledisko sub specie aeternitatis.
    Myslím ale, a to budiž řečeno závěrem, že duchovní dimenzi nese i editorský počin nakladatelství Pražská scéna Jana Dvořáka, soukromého nakladatelského solitéra, který v době „horizontálního“ knižního škváru nese skutečnou vertikální hodnotu. Stačí si představit rozpaky jiných současných nakladatelů – a to i státem bohatě dotovaných nebo sponzorovaných – před donquijotským rukopisem vskutku nezávislého divadelního badatele, který se vydal v dnešním postmoderním (nebo již zase moderním?) zmatku na cestu vzhůru…

Vlasta Smolaková:
Fenomén Lébl 2
Jak je z názvu patrné, nový svazek navazuje na úspěšný titul nakladatelství divadelní literatury Pražská scéna – Fenomén Lébl aneb Nikdy nevíš kdy zas budeš amatér – z roku 1996, který vznikl v době, kdy umělecká hvězda mladého režiséra zářila nejvíce a nikdo nepředpokládal tragické životní finále mladého umělce v prosinci 1999…
    Nová kniha, jakési dokončení léblovské kroniky, pokrývá poslední – nejdramatičtější - roky Léblovy tvorby i života (1996–1999) a je dílem Vlasty Smolákové, Léblovy dramaturgyně, spolupracovnice, dokumentátorky a mimořádně svědomité kronikářky jeho umělecké dráhy.
    Mozaikovitý portrét od Vlasty Smolákové je více než jen monitoring textů nebo digest z dokumentace; je to svébytná autorská koláž, je to autorská hra, (sou)hra faktů a dokumentů, montáž jako tvůrčí gesto, naprosto nová síla celku, a proto svědectvím právě ve svém celku leckdy výmluvnějším a působivějším než hlubokomyslné akademické analýzy (tuto kvalitu potvrdil i ohlas předchozího svazku Fenomén Lébl, po jehož 1300 výtiscích se kdysi jen zaprášilo).
Nový titul Fenomén Lébl 2 má 240 stran textu a k tomu navíc 32 stran obrazových příloh, svazek obsahuje úplný soupis divadelních inscenací P. Lébla a výběr z knižní bibliografie. Obálka a grafická osnova knihy je dílem Léblova spolupracovníka Egona Tobiáše. Kniha vyšla jako 9. svazek edice Režie nakladatelství divadelní literatury Pražské scéna, a to tentokráte ve spolupráci tohoto vydavatele s pražským Divadelním ústavem. Vznik publikace podpořil Státní fond kultury České republiky.

Jan Dvořák:
Malý slovník managementu divadla
Tato slovníková příručka pro divadelní organizátory, producenty, manažery, produkční, studenty a adepty studia nejen divadla, ale též kultury a umění, navazuje na předchozí a vůbec první publikace k tématu managementu divadla v českém jazyce z minulého roku – Kreativní management pro divadlo aneb O divadle jinak a Management divadla – antologie textů (obě nominované v anketě Kniha roku 2004 v Lidových novinách).
    Slovník nabízí základní pojmosloví oboru, otevírá nový teoretický koncept realizace divadla a zejména klade důraz na aktuální argumenty pro současnou naši diskusi o významu kultury a umění v moderní společnosti a také v rámci nových trendů EU (např. v heslech autor vize, Culture 2000, divadelní síť, divadelní trh, divadlo jako městotvorný prvek, divadlo jako veřejná kulturní služba, edukativní divadlo, EU a divadlo, fundraising, granty, independents, komerce – komerční umění, konkurence, koprodukce, kreativní management, kulturní dědictví, kulturní kapitál, kulturní politika, kulturní průmysl, kulturní stát, megatrendy, merchandising, multikulturalita, multiplikační efekty dotací do divadel, nezávislá kulturní centra, neziskový sektor, one-world-culture, pořadatel divadla, právní formy provozování divadla, PR, realizace divadla, sponsoring, star-systém ad.
    Slovníček zároveň otevírá řadu zcela nových témat divadla, kultury a umění, nebo starší pojetí redefinuje (případ hesel alternativa – alternativní divadlo, amatérské a profesionální divadlo, amplifikace v divadle, animace publika, crossover, divadelní design, export a import divadla, kurátor, marketing v divadle, multiplex – multiprostor, multiplikace produktu, network – networking, nový cirkus, performing arts, postprodukce, programace – programování, site specific – divadelní projekty, squatt a divadlo, venue apod.). Kniha vyšla v nákladu 1000 ks jako 13. svazek ediční řady Teatrologie, má 312 stran a její doporučená cena je 199 Kč.

nahoru