 |
Jan Dvořák
Malý slovník managementu divadla
Z úvodu knihy:
Stav poznání všeobecně, ve světě a již nově a bezpředsudečně v polistopadové etapě i u nás, umožňuje stále více nahlížet na jevy kultury a umění, a v našem případě zejména divadla (uměleckého druhu zvláště tradičního, podstatového, příznačného a svým základem východiskového zejména pro okruh dramatických umění, dnes a denně stále rozšiřovanější novými mediálními multiplikacemi), ve své celostnosti a složitosti, v úplnosti realizace. Tak v umění a kultuře stále více pronikáme také do systémů a substancí, které vyvolávají a umožňují uměleckou tvorbu, zkoumáme rámce, zarámování fikce, jak to nazývá Patrice Pavis.
Tato příručka, určená organizátorům, producentům, manažerům, administrátorům, kurátorům, produkčním, ale i adeptům a studentům a mnohým dalším zájemcům o obory v oblasti kultury a umění, a zejména asi divadla, tak nabízí autorský výběr a subjektivní výklad některých pojmů a termínů právě z oblasti celkové realizace, zejména součásti zvané management, to znamená kupříkladu z předvídání, plánování, organizování, ovládání, vedení, řízení a zvládnutí. Je to zároveň příspěvek k co nejúspěšnějšímu konání v této stále významnější sféře.
Tato nabídka se navíc uskutečňuje v situaci jakési naší současné rozvahy až váhání na rozcestí, v situaci dané jednak všeobecnou prudkostí vývoje (obecný technologický a mediální rozvoj je u nás dynamizován nedávným obratem ekonomicko-společenským, nečekaně nabytou svobodou a pluralitou), jednak novou – objektivně velmi příznivou – okolností rámce společné Evropy (subjektivně však zneklidňující přízrakem nové konkurence, která navíc nabývá ještě globálnější dimenze), ale také i historicky novým vstupem umění (například právě divadla) do kontextů významných ekonomických sil, do nových konfigurací veličin, které rozhodují již dnes a budou stále více určovat charakter a vyspělost jakéhokoliv společenství, české země nevyjímaje.
Jevy umění a kultury se – ať tomu tak chceme nebo ne, ať se nám to líbí nebo nelíbí – stávají součástí naprosto rozhodujících odvětví: tzv. kulturního (nebo šířeji: kreativního) průmyslu, znalostní ekonomiky a odvětví cestovního ruchu. To je průsečík dneška, to je rozcestí, na němž dnes stojíme. A můžeme váhat, můžeme brblat, můžeme se starosvětsky nadále opájet výlučně estetickou stránkou uměleckých jevů, anebo můžeme právě kultuře a umění, které to tak potřebují, nabídnout perspektivu jaká tu snad ještě nebyla, sebevědomou a funkční participaci na ekonomických procesech nejen zítřka, ale již i dneška.
Kultura a umění uzavírají etapu „spotřebovávajícího“ a tudíž v úsporných režimech zbytného činitele a stávají se významnými tzv. ekonomickými faktory, mocnostmi nikoli pro kompetenci – většinou utrápených, protože přehlížených a odstrkovaných – ministrů kultury vlád všech barev, ale zejména pro správce resortů financí, hospodářství a obchodu, zčásti i (u nás též dosud nedoceněných) školství, vzdělanosti a vědy, pro rozpočtové výbory všech stupňů a sekretariáty politických stran a hnutí. Za plného vědomí pragmatického, ekonomicky utilitárního přístupu, vědomí, že peníze jsou ztělesněným protikladem všeho bytostného, jak pravil Martin Buber, právě pro užitečnou komplementaritu, pro uchování a rozvoj toho nejbytostnějšího.
Jsme na rozcestí, vyvolávajícím optimismus: my pamětníci bezprecedentních státních preferencí odvětví těžebních, hutnictví, těžkého strojírenství a dalších ekologických obludností jsme blaženými svědky jejich zákonitého útlumu až zániku, ještě zažíváme státní intervence do zemědělství, aby pak jablka hnila a obilím se topilo v kotlích, a jsme právě na prahu stavu, že kultura a umění přestávají žebrat, poníženě se dožadovat „podpory“, dnes almužny ne ve výši – ale ve skandální níži – sotva půlprocenta rozpočtu státu. Stojíce na rozcestí jsme svědky zjevení potenciálu nových nejperspektivnějších odvětví – právě kulturního (kreativního) průmyslu, cestovního ruchu, ale i odvětví vzdělanosti a znalostní ekonomiky, které nepotřebují „podporu“, ale vyžadují investice, investiční pobídky, výhodnější podmínky a podnikatelské rámce jakým se těší ostatní hospodářská (dosud nejednou i útlumová) odvětví státu. A především v tento okamžik vyžadují naše témata a naše přesvědčení publicitu, aby pronikaly ke sluchu i těch nejbarbarštějších a nejcyničtějších „ekonomů“ a pragmatiků moci.
Tak i tato příručka chce přispět do diskusí o významu kultury a umění, o skutečném bohatství této země, o našich základních hodnotách, o našem skutečném kapitálu: kulturnosti, vzdělanosti, tvořivosti a inteligenci lidí, zachovalém přírodním prostředí, celkové situovanosti naší země, a zejména o tzv. kulturním kapitálu, kulturním dědictví, o významu živého umění a jeho institucí, veličin dnes již identifikovatelných, vyjádřitelných a vyčíslitelných. O mezinárodním významu unikátního souboru historických památek, sbírek a kulturně-uměleckých institucí, ale i tradice, životního stylu, múzičnosti, kulturních schémat, zvyků a obyčejů, jazykové kultury, dokonce třeba historických specifik v oblékaní, gastronomii apod., prostě kultury v celé šíři.
Tato publikace je asi prvým pokusem u nás o slovníkové zpracování některých témat managementu divadla, umění a kultury, je to přiznávaný pohled výlučně z pozic divadla (případně obecnější roviny kultury a umění), neboť zaměření autora není ekonomické, ale divadelní, praktické i teoretické (divadelněvědné), inspirované řadou pojetí a výkladů – např. v otázkách nejen samotného managementu, ale i součástí marketingu, vztahu k public relations, publicitě a dalším subtématům. Často, co autor, to jiné pojetí! Za této situace je nejednou i zde nabízeno vlastní subjektivní chápání, vlastní pojetí a výklad – také jako slovo do diskuse, jako provokující východisko pro rozvoj oboru. Do teatrologické literatury a divadelní lexikografie, našeho povědomí vůbec, proniká poprvé i celá řada nových hesel, pro což snad lze žádat i shovívavost a toleranci, neboť výchozím motivem je tu upřímná vůle posloužit divadlu na pozadí všeho vývoje myšlenkového i technologického kolem nás, posunout vnímání divadla z kategorií málem 19. století, v jejichž zajetí jsme dosud nuceni se nejednou pohybovat.
Navíc úhel pohledu je podmiňován přesvědčením o tvořivé až umělecké hodnotě manažerské práce v oblasti divadla, kultury a umění, celek publikace navozuje chápání managementu divadla (nebo v širším chápání či v teatrologickém pojetí jako realizaci divadla) dokonce na úrovni jistého umělecko-kreativního interdisciplinárního modulu.
Ondřej Cihlář
Nový cirkus
Z úvodu editora knihy:
České divadlo – ovšemže zjednodušeně řečeno - postupně od devadesátých let XX. století prokrvuje mimo jiné i staronový fenomén cirkusu, tentokráte pod atraktivním vývěsním štítem nový cirkus. Tato aktuální tendence evropského a nyní i českého divadla má svou pozoruhodnou genezi, nejen své osobité rysy a principy realizace, ale i pozoruhodné kontextuální souvislosti, o nichž bude řečeno více dále.
Je nyní asi pravá chvíle říci něco souhrnně o novém zářivém úkazu, a vůbec o sbližování divadla a cirkusu, protože po několika vlnách vzedmutého zájmu divadelníků a vůbec umělců o cirkus u nás (zhruba vždy po dvacetiletí, jakoby u každé nové generace: ve dvacátém století např. v letech dvacátých, čtyřicátých i šedesátých) se nyní přimknutí k cirkusu jeví jako nejdůslednější a nejvážnější.
Naše roky pandémie nových technologií i způsobů komunikace, průnik počítačů i na ty nejodřenější a nejrozviklanější stoly, notebooků i do těch nejvyválenějších ruksáčků a mobilů i do těch nejrozklepanějších rukou či naopak infantilních prstíků ve svém celku zároveň vyvolaly zvýšený zájem o jevy romantické – nomádství a travellerství (byť třeba při zvuku soundsystémů a pod rouškou technoparty), přitulení ke zvířátkům všech druhů i velikostí, preferenci utahaných triček i rozedraných džín, všechny ty vorlovské cesty z měst - do přírody, lesů, dálav a divočin všeho druhu…
A tak souběžně s vybavováním velikých muzikálových scén grandiózními aparaturami, světelnými a zvukovými parky, proměnami kamenných divadelních svatostánků v pódia pro nejspektakulárnější megashow a s rekonstrukcemi divadel v digitální centra multimediálních projektů našlapuje mladý divadelník do pilin vysypaných v kruhu nebo leckdy jen na udupanou zem a na místo pohledu do oslňujících baterií reflektorů hledí to temnoty šapitó nebo i nebe nad ním… Ožívá divadelní archetyp, duch jarmarečního divadla, nejspontánnější divácké reakce na živého herce, komedianta, kejklíře, klauna.
Zároveň při úpadku divadelního řemesla, také v důsledku všech těch nekonečných pseudocivilních televizních sérií či reality-show, hledá ambiciózní umělec právě onen řemeslný základ svého oboru, řeholi, řád, přísnost i přesnost, dokonalost z nekončících cvičení, perfekcionalismus, timing, drezúru, virtuozitu až k zatajení dechu, tedy vlastnosti jaké dnešní divadlo převažující televizní přibližnosti již dávno nemá. S tím spojenou uměleckou morálku zvláštního typu.
Nový cirkus je však více než jen „poslední romantika“, romantika říznutá perfekcionalismem, jak se o tom snaží v následujících kapitolách vypovědět maximum i mladý nadšenec nového cirkusu, Ondřej Cihlář, graduovaný na patřičném oboru (Katedra alternativního a loutkového divadla Divadelní fakulty AMU v Praze), který je zároveň i praktikujícím komikem až klaunem pod šapitó nyní tak populárního divadelního souboru Vosto5, jehož je i zakladatelem, provozovatelem, dramaturgem, režisérem a autorem.
Jan Dvořák – Jaroslav Etlík – Bohumil Nuska a kol.
Jan Schmid – režisér, principál, tvůrce slohu
Kniha Jan Schmid s podtitulem režisér, principál, tvůrce slohu přináší portrét univerzálního divadelníka, osobnosti renesančního rozměru, zakladatele, uměleckého šéfa a nyní ředitele divadelního souboru STUDIO YPSILON.
Tato experimentální skupina vznikla v roce 1963 v Liberci jako součást Severočeského loutkového divadla (od r. 1968 známého pod názvem Naivní divadlo), od r. 1969 Schmidův soubor získal autonomii a od prosince 1978 působí v Praze, ve Spálené ulici, která je podnes pro diváky jednou z nejpřitažlivějších a nejatraktivnějších divadelních adres metropole.
Jan Schmid (narozen 1936) se k divadlu dostával od výtvarného umění (v severních Čechách studoval sklářské výtvarnictví a posléze i v Praze na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v ateliéru sochařství a uměleckého sklářství) a do regionálního loutkového divadla byl v r. 1961 původně angažován jako výtvarník. Postupně i začal hrát, režírovat, psát hry a stal se principálem svého Studia Y.
Vstupoval do divadelního života vůbec v těch nejpříznivějších letech, ve „zlatých šedesátých“, souběžně s impozantním rozjezdem zejména komorních pražských divadel – činohry Divadla Na zábradlí, jak je formoval režisér Jan Grossman a dramatik Václav Havel, dále Činoherního klubu nebo i Divadla za branou, vedeného režisérem Otomarem Krejčou. Ihned na počátku – svou inscenací Carmen nejen podle Bizeta – k sobě Jan Schmid připoutal pozornost i významných režisérů české filmové nové vlny a například filmový režisér Evald Schorm, inspirován tímto Schmidovým dílem, ihned natočil stejnojmenný středometrážní snímek (1968). Obdobně i režisérka Věra Chytilová, která po sovětské okupaci v r. 1968 pro svou filmovou moralitu Ovoce stromů rajských jíme zvolila herecké obsazení právě ze členů Schmidova Studia Y, přičemž on sám vytvořil titulní roli.
Již prvé Schmidovy inscenace z poloviny 60. let (Encyklopedické heslo XX. století, I. a II. díl) ukázaly jeho specifika, která se v dalších asi 100 režijních dílech uchovala posud: naprosto originálním způsobem pracuje s herci, nechá je vystupovat z rolí, komentovat dění na scéně, improvizovat, scénický tok neustále narušuje, torpéduje, zastavuje a zpochybňuje, zároveň přitom celek výtvarně velmi bohatě komponuje a využívá i živé hudby a zpěvu a to v zásadně provedení jeho herců – tradičně polytalentů.
Vytvořil si tak naprosto originální styl, který se stal i mezinárodně srozumitelný, jak potvrdilo množství zájezdů od Kanady, přes Londýn, Jižní Afriku až po Taiwan a vlastně hned i první zahraniční zájezd Studia Y s inscenací Návštěva na výstavě 1889 od Henry Rousseaua, zvaného Celník, na festival ve francouzském městě Nancy (Festival mondial du theatre 1968). V té době (1969) zaujal také nastudováním titulu Picasso a jeho Touha chycená za ocas, známého z repertoáru z počátků newyorského The Living Theatre.
Naprosto nezaměnitelným rukopisem, „encyklopedickým“ a „montážním“ způsobem, který v předstihu (od poloviny 60. let!) nesl řadu průkazných znaků postmodernismu a ještě pozdější umělecké dekonstrukce (odvozené z architektonického dekonstruktivismu), Schmid scénicky uchopil především řadu témat velkých osobností (mj. Michalengelo Buonarroti, 1974; Život a smrt Karla Hynka Máchy, 1978; Anabáze Jaroslava Haška, 1983; Mozart v Praze, 1991; Franz K., 1992, etc.) nebo zábavných parafrází a manýristických perzifláží operní literatury (Carmen, Rigoletto, Lazebník sevillský, Prodaná nevěsta od B. Smetany, Rusalka od A. Dvořáka ad.).
Zrod unikátní Schmidovy divadelní poetiky v knize nejpodrobněji evokuje a analyzuje filosof a estetik Bohumil Nuska (a zároveň v příloze Dokumenty publikuje poprvé řadu autentických textů a komentářů z počátku souboru), dále v řadě nových původních příspěvků např. divadelní teoretik Jaroslav Etlík vřazuje Schmidovy začátky do kontextu 60. let, Zdeněk Hořínek přibližuje jeho osobnost a metodu, filmový teoretik Jan Bernard komentuje u J. Schmida vazby divadla a filmu, Pavel Vašíček velmi podrobně odkrývá dosud zcela neznámou Schmidovu práci s loutkáři v Liberci, Jan Dvořák zase upozorňuje na Schmidův zájem nikoli jen o výtvarnou stránku inscenace na jevišti (scénografii), ale o celkový design divadla (včetně grafického ztvárnění plakátů, letáčků, publikací a všech tiskovin, loga = značky divadla, ikonografie a emblematiky divadla, informačních systémů, výzdoby interiéru, celkového korporativního designu apod.), tedy na jakýsi divadelní design v širším nebo vyšším smyslu slova, a tuto totální vizuální jednotu a nejvyšší výtvarný celek nově nazývá vizuálem divadla (teatrografií).
Kniha také přináší svědectví o mnohaletém působení profesora Jana Schmida na Katedře alternativního a loutkového divadla DAMU v Praze, o jeho autorské tvorbě apod. Kniha vychází jako 66. publikace nakladatelství Pražská scéna, specializovaného na divadelní literaturu, a to v edice Režie, kde jsou představovány nejvýznamnější osobnosti české divadelní režie, vstupující z XX. století do nového milénia (např. Josef Krofta, Karel Kříž, Petr Lébl, Vladimír Morávek, Jan Nebeský, J. A. Pitínský nebo Ivan Rajmont).
Václav Martinec
Herecké techniky a zdroje herecké tvorby
Kniha Václava Martince Herecké techniky a zdroje herecké tvorby je příručkou pro adepty herectví, studenty všech typů a stupňů divadelních škol a také účastníky divadelních dílen, seminářů a kursů. Je to kniha, která u nás dosud chyběla a která je svým způsobem prací u nás průkopnickou (při chronické nedostupnosti základní světové literatury od Stanislavského nebo Michaila Čechova). Autorem je zkušený divadelní pedagog, režisér a choreograf doc. Václav Martinec s více jak čtyřicetiletou praxí a odborně i morálně u nás asi nejkvalifikovanějším průvodcem (pracoval v legendárním Bílém divadle, Křesadle, Studiu pohybového divadla, českobudějovickém Divadle M a pedagogicky působil více jak 10 let na brněnské JAMU, dále externě na pražské AMU a poslední tři roky na Vyšší odborné škole herecké v Praze 4-Michli).
Almanach kultu komiky KOMIK
Na trhu je již také nový almanach KOMIK s texty Tomáše Hanáka, Jiřího Macháčka, Jiřího Fera Burdy, Davida Vávry, básníka Mirko Hýla (= Jiřího Lábuse), Lumíra Tučka, Josefa Daňka a Blahoslava Rozbořila, Petra Vydry, Filipa J. Zvolského, Jiřího Reidingera a mnoha dalších autorů komedií, skečů a jiných drobných komediálních útvarů s úvodem prof. Ivana Vyskočila. Almanach KOMIK je úsměvnou replikou na módní vlnu drsné neboli cool dramatiky v našich divadlech (takřka jakýsi anticool) a pokusem o programatickou bázi současné české komedie. Obálka (s Tomášem Hanákem) a článek uvnitř jsou poprvé u nás věnovány novému filmové komedii režiséra Václava Marhoula Mazaný Filip.
Jan Czech
Kaiser, Lábus a Rodinka Tlučhořových
Prvním titulem roku 2004 je z produkce nakladatelství divadelní literatury Pražská scéna kniha Jana Czecha Kaiser, Lábus a Rodinka Tlučhořových s podtitulem O kultovním seriálu a mistrech improvizace, vycházející v nové edici Komedie.
Český rozhlas 2 – stanice Praha pokračuje od roku 1996 dosud ve vysílání unikátního nekonečného rozhlasového seriálu Rodinka Tlučhořových, který má již od svého vzniku v roce 1991 (tehdy na Radiu Golem) přes 600 dílů! Miloš Forman v jednom ze svých rozhovorů prohlásil, že „Tlučhořovi jsou nejoriginálnějším výrazem českého humoru těchto let“, možná i proto, že komici Oldřich Kaiser a Jiří Lábus ve své nekonečné improvizaci na téma „typické české rodiny“ navázali mimo jiné i na rané Formanovy filmy nebo proslulou filmovou trilogii o rodině Homolkových od režiséra Jaroslava Papouška.
Nová kniha zhmotňuje tento fenomén rozhlasového éteru a vůbec už zcela neuchopitelný úkaz herecké improvizace a nabízí vše o tomto jedinečném fenoménu naší kultury i zábavné a komediální tvorby (soupisy všech dílů seriálu s anotacemi, soupis postav, ukázky dílů i texty z prehistorie seriálu, bibliografii k tématu, jakož i bohatou fotodokumentaci) a zároveň přináší i portréty populárních herců Oldřicha Kaisera a Jiřího Lábuse, kteří od prvopočátku vytvářejí všechny postavy seriálu. Kniha tak poprvé u nás přibližuje jejich hereckou virtuozitu a především ojedinělou improvizační schopnost, s níž zároveň rozehrávají spleť příběhů a přitom typově přesně vymezují stovky postavy neuvěřitelného panoptika naší doby.
Kniha, která poprvé u nás obsahuje resumé mj. i v rómštině, čínštině a vietnamštině, vychází jako 4. sv. nové edice Komedie (připomeňme v této souvislosti i souběžně vydávaný nakladatelský almanach KOMIK, který – vedle mnoha dalšího – přináší také kompletní básnické dílo klíčové postavy seriálu Rodinka – Mirko Hýla).
nahoru
|
